23. Jak žít a přežít II
Vytváření vzorců chování.
Určitě chceme být dobrými lidmi a také být platnými občany společnosti. Určitě to je naše vlastní odpovědnost, pokud jsme dospělí, ale i odpovědnost dospělých, pokud jsme ještě děti.
Nadáváme-li na stále rostoucí kriminalitu nebo na neúctu lidí k hodnotám, pak si musíme uvědomit, že společnost je tvořena jedinci. Jedinec se musí změnit/zlepšit, aby se změnila/zlepšila celá společnost. Nejde jen o moje chování jako jedince, jde i o můj postoj vůči ostatním, zda těm ostatním dám ve své mysli dostatečný prostor, jde o to, zda jsem ve své mysli ochoten akceptovat, že každý má právo na štěstí, lásku a harmonický život. I soused, který vás každé ráno tak vytáčí, i ten má právo na svůj šťastný život, a vy, pokud chcete žít v souladu s univerzálními zákony vesmíru, mu toto právo musíte dopřát.
No, to jsem se nechal nějak strhnout :-), chtěl jsem jen říct, že v tomto článku se zamýšlím nad způsobem získávání vzorců chování, které si dítě osvojí a přinese do svého života, a kterými se pak řídí a které mohou pozitivně či negativně ovlivňovat jeho vztah k druhým lidem.
Tak do toho :-)
Snad nejdůležitější ve vztahu, nebo v malém (rodinném) kolektivu je nastavení pravidel. Nastavení, akceptování a také dodržování pravidel, abychom si rozuměli.
Možná je vám bližší termín „vzorce chování“ nebo „návyky“ nebo „ morální kodex“, či „životní postoj“, to záleží na vás…
Příklad (občas s nadsázkou, abych ukázal vzorové příklady):
Pokud v rodině vidí syn, že otec hlásá určité názory, nebo dělá určité věci, vštěpuje si takové informace do svého mozku jako určitý náhled na svět, morální rámec, nebo chcete-li, vzorec chování.
Pokud muž při společném nedělním obědě seřve manželku, že jídlo je málo slané a nedopečené a pivo málo vychlazené, a po obědě si jde s kamarády „na jedno“ a předpokládá, že při jeho příchodu bude všechno hezky uklizeno a manželka bude ve volném čase žehlit, pak takový muž svým chováním nastavuje svému synovi určitá pravidla, zvyklosti, stav - „to, co je běžné“, „to, co je normální“.
Důsledky:
Syn si zafixuje, že:
• žena je služka, onuce, hadr,
• žena je odpovědná za domácí pohodu,
• ženu je možné beztrestně kritizovat za cokoliv,
• žena nemá nárok na svůj volný čas,
• muž se k ženě (obecně) může chovat jako hulvát,
a nastaví si morální kodex obecného chování muže k ženě, také chování manžela k manželce, a vzorec chování pro dělbu práce v domácnosti.
Pokud matka, nebo vnější okolnosti nepřeprogramují synovi jeho zkušenosti, které získal, pak se mu tyto zkušenosti tak hluboce zakoření v mysli, až se z nich stane návyk, vzorec chování a bude podle nich žít a jednat a i tak zacházet se ženami kolem sebe, včetně manželky a bude ve stejném duchu vychovávat i své děti.
Pokud manželka/matka přistoupí na manželovu „hru“, či už vědomě, nebo podvědomě, pak nejenom, že se chová jako podřízená a poslušná, ale zpravidla má i výčitky, že nestíhá, nezvládá, je neschopná, atd.
Vždyť je to její povinnost, tak totiž má nastaveny své vzorce chování a morální mantinely ze své rodiny, kde byla situace podobná.
Pochopitelně, že matka nemůže vše stihnout včas a v dostatečné kvalitě, pak její výčitky jsou silnější a silnější, postupně se usazují v podvědomí a přechází v bolesti hlavy, migrény, deprese, atd.
Matka může syna postupně (nejlépe od malička) „přeprogramovávat“ podle svého morálního kodexu, svých „vzorců chování“, pokud je má jinak (lépe) nastaveny ze své rodiny, nebo si je dokázala sama přeprogramovat u sebe, přesto je tu nesoulad mezi „morálkou“ otce a „morálkou“ matky a dítě tento nesoulad vnímá.
Záleží na tom, čí vliv je silnější, jestli otce nebo matky a také záleží na tom, jaký vliv má okolí (který „názor“ mlčky nebo i hlasitě toleruje nebo kritizuje) a záleží i na tom, co se dítěti zdá zajímavější a schůdnější.
Asi je nasnadě, že varianta – kritizovat oběd a tím i partnera (nebo matku) je zajímavá, uvolním si emoce, získám dobrý pocit nadřazenosti a manipulovatelnosti.
Také varianta – po obědě vypadnu za kamarády, nebo k počítači, je mnohem zajímavější než nudné uklízení v kuchyni a umývání nádobí společně s matkou nebo dokonce sám.
A pak ta slast, že můžu někoho seřvat a vylít si na něm svou zlost nebo frustraci, pod záminkou přesolené polévky.
Dobrý postup:
Nastavení dobrých pravidel,
jejich dodržování,
(odsouhlasit celou rodinou, ztotožnění se s pravidly celou rodinou)
a tím postupně vytvořit z pravidel návyk, vzorec chování.
Vytvořit pravidla včas (malé děti postupně začleňovat do pravidel, která jsou schopna zvládnout) a vytvořit pravidla v „době míru“, ne až v situaci, kdy dojde k rozepřím, ke konfrontaci.
Pokud nejsou dobrá pravidla, ať psaná, či ústní, nebo jen zvyková, pak z takového kolektivu, takové domácnosti vychází člověk s deformovaným vztahem k ostatním lidem, a špatně nastaveným vztahem k morálním hodnotám.
Při dobře nastavených pravidlech vznikají, pěstují se a rozvíjí se kladné charakterové vlastnosti, jako sebeovládání, disciplína, nezištnost, nesobeckost, altruismus, úcta k druhému člověku, úcta k dospělým, starším i starým, velkorysost a ochota pomoci.
Láska, byť láska nebeská, nemůže pravidla nahradit. Nemohu spoléhat na to, že můj „milující“ manžel, nebo moje „milující“ děti si sami uvědomí „vážnost“ situace, sami si vše vyhodnotí, a správně vyhodnotí, a nastaví si svá pravidla a ty budou vůči ostatním členům domácnosti a domácnosti samotné, dodržovat.
Láska jsou emoce, kde vše probíhá živelně, ale pravidla jsou logicky vytvořena a je to vzájemná dohoda o spolupráci, je to management řízení domácnosti a vztahu mezi jejími členy, je to něco daleko širšího, než jen obyčejná „pomoc v domácnosti“.
Pravidla, vzorce chování mohou být nastavena v oblastech:
• Dělba práce,
• vnitřní komunikace,
• způsob řešení vnitřních záležitostí,
• způsob řešení vnějších záležitostí,
• respektování jeden druhého,
• způsob trávení volného času,
• vánoční zvyky,
• návštěvy příbuzenstva,
• způsoby stolování.
Nastavení pravidel neznamená nějaká omezení, je to podle mého v souladu s vnitřními pocity člověka. Člověk (obecně) nechce změnu, změna přináší nejistotu a hrozbu a tím i strach. Člověk má rád ve svém životě určitý řád, něco, co zná, něco, kde se cítí jistý. Snižuje tím pocity nejistoty, nejsou zde hrozby a tím tu není i strach.
Můžete si to porovnat třeba s pracovním vztahem – zaměstnanec se cítí v práci lépe a má i lepší výsledky, (je to i vědecky dokázáno) když přesně a dobře ví, co má dělat, jak to má dělat, co se po něm chce a jak má vypadat standardní výkon. Člověk se pak cítí bezpečně, ví, že ho nic nenadálého nemůže ohrozit nebo překvapit. A nikdo mu nemůže vynadat, že to nebo ono neudělal, zanedbal, nebo něco mělo být jinak apod.
Jak reaguje muž:
Pokud nejsou nastavena v domácnosti pravidla, je zde reálná hrozba, že může vzniknout, vyvinout se, třeba i z banálního problému, nějaká nepříjemnost, hrozba, která vykolejí jeho vnitřní klid, hrozba, která se musí řešit, a už je tu nejistota, změna, musím reagovat, nějak se zachovat, jsem rozmrzelý, (správně se na mém rozpoložení podílí různou měrou emoce typu - vyděšený, naštvaný, ohrožený, mám strach) primárně sice na sebe, ale hned to přenáším dál na ostatní členy domácnosti.
Vzniká negativní logický kruh, všichni se naštvou na všechny.
Pak se, jako muž, v takové společnosti necítím komfortně, nejsem totiž schopen předvídat události, nevím, jak se chovat v nestandardních situacích, takové situace mě vyvádí z rovnováhy, a nastupují nepříjemné emoce – strach ze změny, hrozba, strach obecně.
Rád by zabránil vzniku nečekané a nepříjemné události, ale neví jak, ta událost se nedá předvídat, konflikty vznikají z maličkostí. Muž neví, že nejsou nastavena pravidla a ve vyhrocené situaci se ani nastavit nedají a pokud je zase období klidu, už si na prevenci – nastavení pravidel, ani nevzpomene.
Situaci pak řeší útěkem, únikem z nejistoty, únikem do prostředí, které je mu důvěrně známé, do prostředí, kde jsou pravidla jednoznačně nastavena a důvěrně známá – k televizi, do garáže, do dílny, do práce, do hospody, nebo do zájmového kroužku.
(Žena by možná reagovala stejně, ale nemůže, domácnost (a děti) je primárně její, to by ji veřejné mínění rozneslo na kopytech. A pak tu je ještě výchova, zažité vzorce chování – pocit povinnosti, odpovědnosti za děti a vedení domácnosti.)
Příklad:
Manželka po mě najednou chce – sex, nebo třeba velké prádlo, nebo týdenní nákup, nebo vymalovat, peníze na dovolenou,…
Nejsem na něco takového připraven, zaskočí mě to, rozladí mě to, nevím co dělat, jak to řešit, jak se bránit.
Pokud jsou pravidla, vím, že je úterý, tak bude …., což sice třeba dělám nerad, ale jsem s tím psychicky srozuměn, vím, co mě čeká, je to ok, není zde žádná hrozba, vím jak to řešit.
Příklad:
Syn přinese ze školy pětku – řeší se, křičí se, lamentuje, vyčítá – to má po tobě, vzniká prostě nepříjemná situace s nepředvídatelným řešením.
Pokud jsou pravidla – (mimochodem - syn už ví, z předešlé výchovy, že se má učit, ví k čemu je škola, atd..) milý synu, za pětku je pár facek (například?), pak je situace sice také nepříjemná, ale není tu hrozba, stres pro otce, otec ví, jak se má chovat, situace ho nezaskočí. Syn akceptuje pravidla, ví, že si situaci způsobil svou hloupostí nebo leností sám. Syn dostane pár facek a život domácnosti funguje dál, vše je ok.
